Kotníky, kyčle, záda. To jsou největší strašáci u dětí s dětskou mozkovou obrnou co se vývoje a špatného postavení týče. Oslabení svalů a nestandardní motorický vývoj ohrožuje chodidlo a padající klenbu, nesprávné postavení nohou, slabé nebo naopak spastické svaly mohou zapříčinit vypadávání kyčelního kloubu z kyčelní jamky a nesprávné držení těla může způsobit různá zakřivení páteře.
Mimo jiné, samozřejmě, těch věcí může být opravdu hodně 🙂
Jako všechno v našem těle, i toto je propojené. Nelze řešit kotníky, pokud se nepodíváte zároveň a kyčle a kolena… O chodidle a klenbě byl minulý příspěvek. Dnes tedy na téma kyčle.
Dokud děti nechodí, není potřeba kyčle hlídat a řešit. To byla věta, se kterou jsem se často setkávala u doktorů „ne-ortopedů“. Až později jsem se dozvěděla, že nejčastější operace kyčlí mají ležící děti…
Proto, když jsme loni na podzim začali řešit padající klenbu u kotníků, spolu s tím jsme u našeho dětského ortopeda na konci listopadu šli na rentgen a kontrolu kyčlí. U tohoto doktora, v našem případě doktor A, jsme si za základě toho rentgenu a 3 nekvalitních kroků Terezky, vyslechli jasné stanovisko: Kyčle začínají být patologické s tendencí k subluxaci. Jinými slovy hlavice pomalu začíná vypadávat z kyčelní jamky. Okamžitě jsme dostali žádanku na specialisty do Motola s tím, že pokud nás objednají za déle než 4 měsíce, ať přijdeme znovu
na kontrolu sem, jelikož je potřeba ty kyčle hlídat. Vzhledem k tomu, že jsem věděla, že čekací doba do Motola může být někdy i přes půl roku, dost jsem se vyděsila. Jenže – zděšení pokračovalo, když jsme se ptali, jestli existuje cvičení, které by těm kyčlím pomohlo. Odpověď byla taková, že veškerá cvičení těm kyčlím jenom uškodí. Stejně tak nám bylo doporučeno Terezku rozhodně nestavět na nohy, nedávat do žádných vysokých poloh a trénovat nízké polohy (šikmý sed např.). Závěr, ke kterému se pan doktor opakovaně vracel, byla operace kyčlí, která by nám mohla pomoci. To bylo pro nás jako facka, v době, kdy Terezka konečně začala sama chtít chodit, nám hrozí 6ti týdenní upoutání na lůžko se sádrami od pasu ke kolenům bez možnosti pohybu…
Z ordinace jsme s Tomem odcházeli jako zpráskaní psi. Už jsme si v hlavě přehrávali scénáře, jak zvládneme Terezku zabavit v leže na 6 týdnů, jak ji to zarazí v právě nastartovaném vývoji atd…
Ptali jsme se různě na názory, byli jsme v šoku. Od naší fyzio jsme se dozvěděli, že existují!!! cviky na centraci kyčelního kloubu. Kyčel nezachrání, ale pomůžou. Zároveň jsem se dozvěděla, že ve své podstatě to je hlavně o svalech, které více či méně správně drží ten kloub, než o kloubu samotném. Proto je podstatné protahovat a uvolňovat ty spastické a ztuhlé svaly, aby kyčel dál neposouvaly do špatného postavení. Upravili jsme cvičební program a termín v Motole dostali za 4 měsíce.
Shodou okolností jsme dostali kontakt na známého ortopeda jedné dobré duše 🙂 a tak, jak jsou všude dlouhé čekačky, během dvou dnů jsme se dostali k doktorovi B na druhý názor. A tam nám spadla čelist podruhé. Doktor B se podíval na rentgen od doktora A, Terezku detailně vyšetřil a prohlásil, že kyčle neodpovídají rentgenu, jelikož mají takový rozsah, který by podle rentgenu nedokázaly udělat. Pochválil Terezku, že je dobře zacvičená a dobře protažená! 🙂 Neodpovídající rentgen vysvětlil tím, že nohy mohly být při rentgenování špatně položené (vtočené nebo vytočené) a to výsledek také dost ovlivní. Jako doporučení nám bylo řečeno, že operace kyčlí v žádném případě. Stejně tak s kotníkama – teď určitě ne, v budoucnu pravděpodobně ano, ale obojí záleží na tom, jak se bude vyvíjet chůze. Dokud nebude sama chodit a tento vývoj nebude u konce, nemá cenu do ničeho zasahovat, jelikož by se stav vrátil zpět a operace by byly k ničemu. Zároveň doporučil vertikalizaci, stavět, chodit, kosti a svaly zatěžovat. Během 14 dnů naprosto opačný názor od odborníka ze stejného oboru… Co si máme tedy myslet?!
Konečně nastal březen a naše návštěva v Motole na dětské ortopedii. Slyšeli jsme historky o tom, jak se tam čeká a čeká a čeká, takže jsme psychicky připraveni vyrazili dřív, než jsme byli objednaní. Sestřička nás odbavila, poslala na rentgen a říkala, že dneska se to asi protáhne, jelikož náš pan ortoped je sám se sebou u doktora a přijde o něco později… Ufff… Každopádně jsme to nějak přežili, i když jsme přijeli v 9 hodin a na řadu se dostali ve 14h30… možná to bylo závěrem vyšetření: Kyčle jsou opravdu dobré, operace ani náhodou, potřeba pořád cvičit a protahovat. Na moji otázku ohledně chození jsme dostali odpověď – „valte to do ní, co zvládne“. Krásná slova. Takže teď to máme potvrzené Motolem a zase se nám bude o něco lépe spát.
Tento příběh není tolik o frustraci z mnoha názorů, ze kterých si nemůžeme vybrat. Je spíš o tom, že jsme se zase ponaučili, že není dobré věřit jedinému člověku, byť je to doktor s mnohaletou praxí. Naopak se zaměřit na vlastní instinkt a pokud něco nesedí, prostě se ptát a hledat, až to bude to „ono“. Jednoduché, že 🙂